O celostním přístupu, psychosomatice a složitém světě
K tomuto článku mě inspiroval dotaz k článku předchozímu, který jsem napsal na téma Jak rozumět nemoci. Moc za něj děkuji! Dotaz zněl: "Jak byste léčil nervové onemocnění spojené se silnými bolestmi psychosomaticky, tedy jak píšete - sám, bez doktora?" Pozor! Tento článek není určen těm, kteří hledají jednoduchá řešení a odpovědi! Přiznám se, že se mi už protiví články a knihy o psychosomatice, kde se dočtete, že za nemoci žlučníku může vytěsněná agrese, za poruchy funkce ledvin strach atp. Bylo by to jistě rychlé a jednoduché. Prostě si najdete téma, které máte řešit a uzdravení je za rohem. Autoři těchto textů se z mého pohledu však zcela zpronevěřují filosofii psychosomatického přístupu jako takovému. Ten ve svém základu paradigmaticky (řekněme způsobem myšlení a přístupu) vychází z celostního přístupu k světu, člověku, zkoumání a léčení. U určitých typů onemocnění se u jejich nositelů objevují určité "soběpodobnosti", podobné vzorce chování či psychické projevy. Kdo z nás však někdy nepopírá vztek nebo nepotlačuje strach. Tyto symbolické výklady nám mohou někdy napomáhat v orientaci a ukazují na analogii procesů a propojenost duše a těla. Každopádně bychom však neměli sklouznout k zjednodušování a paušalizaci. Profesionální a zodpovědný přístup k problému a ke klientovi by měl být vždy celostní a individualizovaný.
Pro mnoho lidí je zřejmě těžké přijmout fakt, že žijeme ve složitém světě. Světě, který se ne vždy řídí tzv. lineární kauzalitou (kytičky jsou barevné, aby přilákaly včelky), kde vše nemá jasný záměr a jasnou příčinu. Naopak historie i současnost opakovaně ukazuje, jak snadné je lidi přesvědčit o zjednodušující a nesmyslné příčinnosti. Např. že zlo v jejich životech vyvolává určitá skupina lidí, "co za to všechno můžou". Je jednodušší uvěřit tomu, že za krizi může skupina nezodpovědných a nenažraných manažerů či spekulantů, že nemoc máte dědičnou nebo, že ji způsobuje virus anebo, že nehodu způsobilo nedodržení bezpečné vzdálenosti. Výklad je jednoduchý, agens (původce) je většinou vnější a pro nás je to podstatně pohodlnější, než převzít svůj díl zodpovědnosti a říci, že si za krize, nemoci a problémy můžeme také sami svým stylem života. Média, folkový výklad světa i systém vzdělávání nás v tom pohledu podporují, politici masírují i například statistiky nehod tato zjednodušující tvrzení uvádějí.
Kdybychom si totiž připustili, že nehody jsou věcí komplexní a chtěli bychom s tím skutečně něco udělat, vyházíme třeba od silnic billboardy, mnoho aut pošleme do šrotu, namontujeme povinné omezovače rychlosti, budeme vše důsledně kontrolovat a když už někdo pravidla poruší, sebereme mu prostě řidičák a zamezíme možnosti jej získat dříve, než mu bude soudem určeno. K tomu by to také chtělo mít v lepším stavu silnice, ale to je zřejmě v naší zemi problém neřešitelný.
Jiskra sama nezpůsobí oheň!
K tomu, aby došlo k výbuchu či hoření, je nutné vždy naplnit více podmínek. Kromě jiskry je potřeba hořlavého média v určitém množství a podobě, kyslíku, zásadně to ovlivňuje teplota a proudění vzduchu. Někdy máte dokonce vše pohromadě, ale stejně to ne a ne chytit. Vezmeme-li vzorec hoření a v úvahu teorii fraktálů (řekněme o "soběpodobnosti", podobnému vzorci každé části celku i detailu), dojdeme k propojení systémů, makrokosmu s mikrokosmem. Ukáže se tak, že svět a podobně i člověk funguje jako dynamický nelineární systém, kde jedna věc či příčina může vést k různým následkům. Stejně tak jeden následek může být vyvolán více příčinami. Většinou však dochází k "soběpodobnému" souběhu příčinných souvislostí, které vedou k jednotlivým krizím, jevům, poruchám, nemocem či třeba vzniku leteckých katastrof.
Použijme pro výklad nemoci metaforu viru šířícího se mezi počítači. U některých nemocí samozřejmě vstupují na scénu viry a bakterie, které bychom mohli označit za jejich viníky. Avšak tím, že se je snažíme potírat a hubit, paradoxně zvyšujeme jejich rezistenci. Zároveň také spolu s jejich hubením pomocí antibiotik, hubíme i člověka, jakožto jejich hostitele. Ten se tak následně stává náchylný k dalším jejich útokům. A chronický pacient je stvořen.
Pojďme také, analogicky s ohněm, k podmínkám, které jsou nutnou součástí tohoto systému. Musíme připustit, že vznik nemoci významně ovlivňuje i životní styl jedince a sociální prostředí, ve kterém žije. Z hlediska stylu žití bych některé ze svých klientů mohl charakterizovat jako sebedestruktivní systémy s téměř až suicidálními snahami. Konstatovat také musím, že mí klienti často žijí v prostředí zcela neslučitelném se zdravím fyzickým i psychickým. Obrazem toho je pak funkčnost imunitního systému (firewall či antivirový systém), který má být na naší straně. Výzkumy jasně prokazují, jak přetížení a prožívaný stres (řekněme přepětí a následně i zátěž v organismu) významně a negativně ovlivňují funkci tohoto systému a vedou ke snížení naší obranyschopnosti a možnému propuknutí nemoci. Výsledky výzkumu týmu vedeného Robertem Conem z University of Connecticut Health Center prokázaly, že nervový systém ovlivňuje funkci tzv. regulačních T-lymfocytů. Stres tak vede k snížení produkce růstového faktoru TGF-beta a následně ke snížení počtu regulačních T-lymfocytů. S tím roste riziko propuknutí autoimunitních onemocnění, jako je revmatoidní artritida nebo některé typy ekzémů.
K antivirovému programu připojme ještě hardware. Pro popis náchylnosti systému ke zranění medicína analogicky používá pojem vulnerabilita, která poukazuje na tendenci onemocnět určitým způsobem, je spojena s dispozicí organismu, slabším místem, či schématem fungování. I ta je rozhodně ve hře a bývá často spojena i se zděděnou dispozicí.
Pojďme na závěr k operačnímu systému a nainstalovaným programům. Jejich analogií mohou být psychika a zejména emoce. U psychosomatických poruch či onemocnění nalézáme jejich funkci či cíl vzhledem k prostředí, v němž člověk žije (odpočinek, kterého bychom si jinak nedopřáli, únik ze situace či získání pozornosti atd.). Popírané emoce či vytěsněné obsahy zde nacházejí cestu, jak se projevit prostřednictvím somatického kanálu. Nejdeme-li přirozenou cestou a nenasloucháme-li našim kontrolkám či signálům (viz předchozí příspěvek o tom, jak rozumět nemoci), po primární obraně - signálu zastav - tak přichází obrana sekundární. "Tělo" samo raději přebírá kontrolu nad celým člověkem, protože jeho vědomé řízení vážně ohrožuje samo přežití organismu.
Zpět k otázce: "Jak byste léčil nervové onemocnění spojené se silnými bolestmi psychosomaticky, tedy jak píšete - sám, bez doktora?"
Třeba i s doktorem. Psychosomatický přístup nechápejme jako opozici vůči tradičnímu lékařství nebo alternativu přístupu. Je to snaha rozvinout a rozšířit zjednodušené modely řešení zaměřující se na příznaky a ne na příčiny. Léčit člověka v jeho životní situaci a nikoliv jen jeho diagnózu. Věřte mi, že až si zlomím nohu, budu jistě přemýšlet, kam a proč jsem tak spěchal a co mi může mé zranění říci. Rozhodně však v plné úctě k lékaři uvítám rentgen a sádru! Základem psychosomatiky je celostní přístup a ten je vstupenkou do pochopení našeho fungování a chápání širších významů a souvislostí věcí, které se dějí a těmi jsou i somatické projevy, potíže, poruchy či nemoci.
Jak tedy léčit? Hledali bychom společně význam a zdroj té bolesti. Celostně, tedy v komplexu minulosti klienta (sociální, somatické a psychické), z pohledu jeho současného fungování (zejména funkce potíží) a v terapii jeho budoucnosti (tedy kam a proč směřuje). Klademe mnoho otázek a není jisté, že na ně najdeme odpovědi. Někdy i najdeme řešení, ale i to musí hlavně realizovat klient. Protože změna málokdy přijde zvenku, musí se udát uvnitř a k tomu je potřeba často mnoho odvahy, vůle a energie. Doktor to za nás nespraví!
Ale jestli chcete mít jednoduchou odpověď a údaj do tabulky, tak napište, že za to může "nedodržení bezpečné vzdálenosti"! :-)
Zdroj: Tomáš Libert